NÁPOMOCNÉ SPŘÍZNĚNÉ DUŠE

Osmadvacetiletá Anna řešila své pocity osamělosti a neporozumění s vlastními rodiči. Matku popsala jako bytost bez citu, která jí nikdy neprojevovala lásku. Svůj dosavadní život líčila jako neustálou snahu o pozornost a přijetí rodičů, snahu o to, aby ji měli rádi. Čím více se v dospělosti snažila žít daleko od rodiny po svém, tím více se jí touha po lásce rodičů neustále vracela…
Vrátily jsme se v čase do jejího věku 4 let, kdy byla doma s maminkou, ale cítila, že matka je „duchem nepřítomná“. Svoji holčičku jako by nevnímala a Anna se cítila nesmírně osamělá. Nicméně, mamince to už tehdy podvědomě zazlívala. O kontakt s ní vůbec nestála, nechtěla se o něj ani pokusit! Byla plná vzdoru, protože se cítila být pro matku přítěží…
A pak dostala k pochopení jeden klíčový minulý život:
Ocitla se jako čtyřletá holčička sama na ulici nějakého rušného města v Americe. Utíkala přes davy spěchajících lidí, kteří si ji nevšímali. Věděla, že utekla z domu plného krve, věděla, že její rodiče právě někdo zabil. Neplakala, jen utíkala pryč od té hrůzy co nejdál… Odvážila se svěřit jedné strarší paní, která kolem ní pomalu procházela. Řekla jí, co se stalo, paní si ji vzala k sobě a odvezla ji na svou farmu daleko od města. Tam s ní Anna prožila své dětství, v němž se dále prohlubovaly její pocity mučivé samoty. Nemohla chodit do školy, ani se stýkat s jinými dětmi, protože farma byla na míle daleko od dalších obydlených oblastí. Žila jen s tetou, jak staré paní říkala, a pomáhala jí s farmou. Když dospěla, utekla od ní do města, kde se ocitla zpět na ulici, opět úplně sama. S lidmi podobného údělu se nestýkala, bála se jich. V osamění a beznaději nakonec její život i skončil.
V žádném z časů ani věků si Anna nechtěla dovolit prolomit hradby kolem svého srdce a otevřít se lásce a porozumění s blízkými lidmi.

Pak jsme se dostaly do bardo, tedy do meziprostoru, ve kterém se rozhodovala s pomocí Rady světelných bytostí pro svou nynější inkarnaci. Tam teprve jí bylo dáno poznat hlubší příčiny.
Setkala se s duší své matky, kterou vnímala jako šedivou, bez záře a jasných barev, navíc neochotnou se s ní na čemkoliv domlouvat. Vzpomněla si, že její rodiče byli už v mnoha životech inkarnováni s ní, a že ji mnohokrát zklamali, protože ji „nechali samotnou“… Duše její matky si řešila po mnoho životů svá mateřská selhání, kdy žila v přesvědčení vlastní slabosti a neschopnosti postarat se o své děti. Vzdávala se zodpovědnosti a předčasně je opouštěla. Anna jí to před světelnou radou všechno odpustila, protože cítila, že jsou spřízněnými dušemi. Rozhodla se dát jí šanci znovu, aby tentokrát svou mateřskou roli mohla zvládnout. Duše matky se tedy rozhodla jít s ní do inkarnace znovu.
Anna vnímala, že oba rodiče si ji vybrali proto, že ona má potenciál otevřít se a spojit celou svou rodinu v lásce, aby všichni pochopili své tolikrát nezvládnuté lekce. Anna se setkala také s dušemi svých sourozenců a zjistila, že se rozhodla pomoci duši svého nejstaršího bratra a být mu oporou, aby nežil již poněkolikáte život násilníka v nejnižších vibracích. Když se setkala s duší svého mladšího bratra, viděla jasně, že jde o duši pozorovatele z jiné dimenze, bez zkušeností s lidskými inkarnacemi. Jakmile si vzpomněla na své nedávné zážitky s bratrem, přesně souhlasila s tím, že je všemi oblíbený a milovaný, a že všechno jen pozoruje, aniž by řešil nějaké problémy. Právě on jí byl poslán k pomoci sjednotit celou rodinu a umožnit navázání vztahu s rodiči. Své mladší sestry si Anna ještě do rodiny pozvala, aby jim láskyplně vynahradila to, že jim v několika minulých životech ublížila.

Anna prožila všechna tato rozpomenutí velmi silně a emotivně, popisovala, že všechny informace přesně odpovídají tomu, co její rodina během uplynulých 30 let tady zažívá. Mohla se poté naposledy vrátit a znovu projít své bytí v matčině lůně. A také své narození, aby cítila, jak ona sama v karmickém nastavení své matce nedůvěřuje, vnímá ji stále jako malé dítě, a od začátku společného života za ni vlastně přebírá odpovědnost. Tehdy teprve mohla Anna pochopit, jak matce celou dobu omezovala její prostor, a mohla odblokovat svůj postoj k ní. Byla schopná jí dát plnou důvěru pro rozhodování na úrovni dospělého člověka zodpovědného za vlastní život, a sama si dovolit a hluboce procítit roli jejího dítěte.
Poté si zavolala do společného prostoru i tatínka, prarodiče a všechny sourozence, a přiměla je projevit matce stejnou důvěru v její dospělost a zodpovědnost. Mohla pak sledovat, jak se před jejich očima z matky, kterou do té doby viděla jako dítě, stává dospělá a zářící žena. Anna k ní pocítila lásku a zároveň i vlastní obrovskou úlevu. Cítila nový začátek pro uzdravení jejich vzájemného vztahu a oproštění se od velké zátěže.