NAŠI RODIČE TO NEUMĚLI JINAK, ALE MY MŮŽEME…

Přišel za mnou jeden mladý starostlivý tatínek postěžovat si, že už nezvládá výchovu své třináctileté dcery. Po rozvodu mají dívku se ženou ve střídavé péči, ale podle jeho slov dceři nic nechybí. Má svůj pokoj a dostatek soukromí u obou rodičů, materiálně nestrádá a rodiče se bez problémů domlouvají na stejných pravidlech její výchovy i trestů. Ale dívka stále jen „dělá problémy“! Uzavřela se do svého vlastního světa, neučí se, neplní žádné ze svěřených úkolů, neuklízí po sobě, a dokonce začala viditělně zanedbávat i hygienu, což ji izolovalo i v kolektivu spolužáků. Krok po kroku své protesty stupňovala a začala si navíc „půjčovat“ drahé věci, na kterých rodičům dost záleželo… A tak přitvrdili ve svých výchovných postupech a ve vzájemných dohodách o trestech, a rozhodli se řešit situaci nástěnkami s vytyčenými úkoly, body, tresty. Aby té šlamastyky nebylo málo, rodiče usoudili, že za všechny současné problémy dívky mohou její geny, protože ji mají od miminkovského věku adoptovanou…
A v této patové situaci přišel starostlivý tatínek, vedený svou otevřenou duší a vědomím, že přeci jen ještě neudělal všechno, co mohl, přišel se ptát, kudy by mohla vést cesta ke štěstí jejich dítěte a ke znovunabytí důvěry mezi nimi všemi…
A tak jsme spolu začali rozplétat to klubko a nacházet souvislosti. V terapii se ocitnul ve svém dětství, kdy rodina žila pod tlakem despotického otce, kterému nebylo možné odporovat. Muž zažíval mnoho frustrujících situací, kdy si ho otec „dobíral“, snižoval jeho sebevědomí před okolím, a stále jen trestal a zraňoval… A tehdy se zatvrdil a uložil si do podvědomí informace, že otec ho nemá rád, a že jediným řešením je co nejrychleji se od své původní rodiny oprostit, ale hlavně nikdy v budoucnu nejednat stejně jako otec. A tak si později našel dominantní ženu, které v ničem neodporoval, protože nechtěl opakovat dusnou atmosféru svého domova. A s touto ženou po dlouhé době nenaplněného rodičovství adoptovali holčičku, a on přijal pokorně všechna partnerčina pravidla manželského života i pedantské výchovy, aniž by někdy projevil svůj názor. Vždyť přece hádky k ničemu nevedou a vztah si musí udržet za každou cenu… Neudržel. Rozvedli se, a vůbec si v tom spěchu nevšimli, jak vidí svět jejich adoptovaná holčička. Že za svůj kratičký život utrpěla hned několik těžkých ztrát. Odmítnutí biologickými rodiči je největší dětskou ztrátou, jaká se může přihodit, i když se odehraje hned po narození… Přesun k novým rodičům, mezi kterými nevnímala téměř žádnou lásku a soulad, navíc svou přítomností narušila jejich klid a oni si s touto životní změnou téměř neuměli poradit. A pak „rozpůlení“ domova a pendlování tam a zpět… Vzájemné nepochopení, protesty, trucování střídané apatií… Najednou mohl tatínek vidět svět jejíma očima. Nejprve jsme dali dopořádku jeho vztah k otci – uvědoměním, pochopením širších souvislostí, odpuštěním… Pak mohl pochopit své lekce v partnerském vztahu, a teprve pak prozřel, jak moc trpěla jejich holčička pod vlivem všech těchto souvislostí. Pochopil… Odcházel s obrovskou úlevou s vědomím, že odteď bude úplně jiným tátou… Děkoval, že dostal čas a příležitost změnit svůj přístup k sobě, k dceři, celé rodině i k životu.