PROJEV SVÉ PRAVÉ JÁ


Veronika, velmi hezká žena středního věku, chtěla změnit svou nízkou sebedůvěru a neschopnost projevit se před lidmi tak, jak by doopravdy chtěla. Na tuto překážku narážela stále silněji v práci i v mezilidských vztazích.
V terapii jsme se vracely v čase do jednotlivých vrstev Veroničina programu a objevily jsme mnoho souvislostí. Měla ještě v živé paměti své pocity, kdy nezvládala samostatné projevy a názory své malé dcerky. Holčička přesně věděla, co chce, a Veronice se nikdy nepodařilo jí vnutit svůj názor. Uvědomovala si, že sama taková není a nikdy nebyla, a že holčička je opačným extrémem její velké pokory a potlačovaného sebeprojevení.
V dřívější životní etapě jsme ještě mohly nahlédnout na její smutné pocity ze vztahu s manželem, který se rodině vůbec nevěnoval a z práce domů také nepospíchal. Sebe samu v těch letech popsala jako nedokonalou, nehezkou, tlustou a věčně selhávající, takže se svému manželovi vlastně ani nedivila…
A pak jsme se přesunuly do klíčového období, totiž do dětství Veroniky, a příběh se začal rozmotávat. Její rodiče byli Svědky Jehovovými a ona byla vychovávaná v souladu se všemi ortodoxními zásadami této tehdy ještě zakázané organizace. Nejsilnější podvědomou vzpomínkou bylo pro ni doprovázení maminky na náměstí, kde maminka nabízela propagační materiály Jehovistů kolemjdoucím lidem, a tehdy čtyřletá Veronika tam trávila čas s ní. Vůbec se jí to nelíbilo, raději by si s maminkou hrála někde, kde by byly jen spolu, vždyť na sebe neměly skoro vůbec čas. Místo toho sledovala, jak se maminka urputně snaží „pomáhat“ cizím lidem, kteří o její „pomoc“ vůbec nestojí… Ačkoliv byla mamince její víra velkou oporou, holčička si dobře všímala, jak odmítavé a mnohdy i negativní reakce lidí v ní vzbuzují pocity smutku a marnosti. Veronika se svou dětskou čistotou a přímostí nemohla pochopit, proč na tom mamince tak záleží, proč to zkouší se zaťatými zuby stále znovu bez odezvy, a proč jsou všichni ti cizí lidé pro ni důležitější než její vlastní holčička, která by jí byla za pozornost tak vděčná! Cítila, že kdyby začala kňourat, že chce jít domů, vyslechne si akorát od maminky dlouhé kázání. Proto rezignovala a pokorně si s ní její „služby“ vždycky protrpěla…
A v tomto čase mohla Veronika v terapii se svým podvědomím začít pracovat. Dodala si sílu a víru, aby mamince zprvu nesměle, ale pak důrazně a pravdivě dala najevo všechny své pocity. Dostala ze sebe i dlouho potlačovanou otázku vůči ní: „Proč mě nemáš ráda?“
Maminkou ta slova otřásla a rozplakala se. Došla k uvědomění, že svou aktivitou pro společenství zanedbávala potřeby své dcery, se kterou se dosud mohla všude chlubit, jak je klidná, vzorná a poslušná… Po tomto uvědomění se začala dceři mnohem více věnovat a už ji do ničeho nenutila. V tomto bodě si Veronika došla k novému podvědomému nastavení, jaké to je, když si dovolí projevit své pravé Já ve spojení se svou duší. Když sebe sama nezradí a pojmenuje svým blízkým své pocity a potřeby. Najednou mohla prožít bytí se svou rodinou v docela jiném světle. Vlivem maminčiny proměny a přeskládání hodnot se upravily i vztahy s tatínkem a prarodiči.
Pak mohla Veronika nahlédnout do dalších etap svého života. V pubertálním věku, kdy se ve třídě cítila izolovaná od spolužáků, protože nesměla mluvit o svém trápení s vírou své rodiny, si najednou dovolila promluvit o svých pocitech s jednou dobrou kamarádkou. Nalezla u ní pochopení a podporu a kamarádka vytvořila most mezi Veronikou a zbytkem kolektivu. Najednou bylo mnohem snadnější si s ostatními povídat, sdílet společné problémy, a pro Veroniku už přestalo být podstatné, že se nedozvěděli nic o jejím vnitřním světě v zakázaném společenství.
Veronika prožila v terapii mnoho životních situací, kde už byla schopná jednat jinak. Teď už záleží na ní, jak své nové vnitřní nastavení projeví v reálném životě.