Vaše příběhy

Zde se s vámi dělíme o příklady životních situací, které jsme řešili v poslední době s klienty v terapiích prostřednictvím kineziologie, regresních odbloků, SRT nebo automatické kresby. Možná v nich poznáte i své vlastní bolístky nebo bolístky vašich dětí a tyto příběhy vám mohou pomoci zorientovat se ve vlastní situaci.

TÉMA SEBEDŮVĚRA	TERAPIE SRT
TÉMA ZDRAVÍ	PŘÍBĚHY DĚTÍ
TÉMA VZTAHY

 

 

Petřina touha po dítěti

Příběh jedné skvělé ženy, která se rozhodla prozkoumat své podvědomí a přijít na kloub tomu, proč se marně snaží otěhotnět: Jednatřicetiletá Petra byla vdaná už pět let a postupem času si začala dělat starosti. S manželem byli oba dobře finančně zajištění, oba měli rozjetou velmi úspěšnou kariéru. Petra tušila, že problém může souviset s její rodinou, proto se chtěla podívat do své minulosti.
V regresním odbloku jsme nahlédli nejprve do začátku jejího profesního života, kdy si mohla uvědomit, že se cítí ve své prestižní práci svázaná a nervózní, zatímco její duše touží po zcela jiném životě. Usoudila však, že tato práce je logickým vyústěním jejího ukončeného studia vysoké školy. Kariéra u velké zahraniční firmy patřila k jejímu naplánovanému způsobu života s dobrým finančním zázemím. Zatímco své hektické pracovní prostředí vnímala racionálně jako standardní, hluboko uvnitř chtěla trávit čas v přírodě. Poprvé si mohla přiznat, že by nejraději v přírodě pracovala – viděla se na velké zahradě, kde pěstuje spoustu rostlin a plodin. Když jsme se vrátili v čase do dob jejího studia vysoké školy, připomněla si tam své přesvědčení, že nechce nikdy rodinu ani děti. Byla hrdá na to, že studuje prestižní obor, a soukromý život nechtěla vůbec řešit. Krátce poté si našla partnera, který měl, jak jinak, podobné vnitřní nastavení. Budoval svou kariéru a případné děti vůbec neplánoval.
Zapátrali jsme po příčině jejího někdejšího vnitřního nastavení. Petra se vrátila do svého raného věku, kdy jako batole trávila čas se svou babičkou. Popsala své dětství na první pohled jako šťastné a spokojené. Babička vychovávala Petru a jejího bratra, zatímco oba rodiče hodně pracovali. Petra si nyní uvědomila, jak moc jí tehdy chyběla maminka, nicméně došla k závěru, že jiné řešení nebylo možné. Tatínek pracoval se stále větším stresem, až skončil na dlouhodobé neschopence s žaludečními vředy. Petra se mohla podívat také na okolnosti jejího početí a narození. Vnímala své rodiče jako skvělý a láskyplný pár, přesto jí bylo umožněno znovu pocítit svou tíseň a úzkost před rozhodnutím narodit se. Věděla, že si vybrala rodiče, kteří se jí nebudou věnovat tolik, kolik by chtěla a potřebovala. Proto Petra své narození tehdy dlouho oddalovala a stejně jako ona dnes, tak také její rodiče kdysi na příchod prvního dítěte dlouho čekali…
A tak Petra poznala souvislosti. Pochopila, že zdědila nejen stejné vnitřní nastavení hodnot jako má její matka a otec, ale že její dítě k ní nechce přijít ze stejného důvodu, proč ona kdysi nechtěla přijít ke své matce. Mohla si také uvědomit svůj vnitřní rozpor, kdy po mnoho let jedná doslova proti sobě, proti tomu, co si opravdu přeje její duše… Toto její sebepoznání jí naprosto změnilo život.

Adámek a jeho rodina

Byl jednou jeden malý, asi šestiletý chlapec, říkejme mu třeba Adámek. S nikým si moc nepovídal a měl svůj vlastní svět. Kdosi o něm prohlásil, že má sklony k autismu. Chodil do školky, na její prostředí byl už zvyklý, a pro školu měl roční odklad. Jednoho dne začal hlasitě křičet a pískat, vydával různé skřeky a ani sám nevěděl proč. Maminka z toho byla nešťastná a pořád se ho ptala, proč to dělá. Adámek nevěděl. Mrzelo ho, že je kvůli tomu maminka smutná. Pořád opakoval – já to nechci, nechci pískat a nechci křičet, to samo! Prohlédl ho lékař, poslal ho na dětskou psychiatrii a tam mu předepsali tabletky na uklidnění. Maminka ale poslechla svou intuici a léky ho nekrmila. Pořád věřila, že Adámkovi pomůže nějak jinak.

Podívali jsme se na Adámka přes SRT a automatickou kresbu. Měl 12 přivtělených duší, které mu dělaly ve vnímání světa pořádnou neplechu. Odvedli jsme je. Adámek přestal pískat, křičet a vydávat skřeky, vrátil se do starých kolejí. Byl ale stále trochu jiný než ostatní děti a psychologové předpovídali mamince, že nebude stačit požadavkům školy bez osobního asistenta.

A tak se maminka rozhodla sama podstoupit regresní odblok. Tušila, že Adámkův stav nějak souvisí s jejími rodovými kořeny a s jejím dosud nevyřešeným vztahem s vlastním otcem, tedy s dědem Adámka.

Skutečně jsme zjistili, že odjakživa zazlívá svému otci zdánlivé nepřijetí, nepochopení a vzájemnou nekomunikaci. Podívali jsme se do minulosti a ona najednou mohla vnímat skutečnou úmluvu jejich duší. Slyšela, jak jí její otec před narozením říká: Buď se mnou, doprovázej mě, abych už nebyl tak sám. Láskyplně se na ni díval a ona si v tu chvíli dovolila prožít skutečnou lásku a porozumění s oběma rodiči.

Na jejich úmluvu si tedy vzpomněla, ve svém životě udělala podstatný krok. Tím si mohl vzpomenout také malý Adámek, který jen pokračoval v úmluvě rodičů a dětí vlastního rodu. Jeho podvědomí dostalo impulz, poskládal si vše v hlavičce a jeho komunikace s okolím se začala podstatně zlepšovat. Dělal velké pokroky a začal chodit do školy. Tím by mohl příběh skončit. Jen vztah Adámkovy maminky s dědečkem se v reálném životě nezlepšil.

Teprve po čtyřech měsících nastal v rodině pojednou zlom. Dědeček pozval celou rodinu, aby za ním přijeli na jeho venkovskou usedlost a všichni se chystali na krátkou zdvořilostní návštěvu. Dědeček byl ale jako vyměněný. Po srdečných projevech náklonnosti vzal maminku na procházku po polích a povídal si s ní o životě a o rodinných vztazích jako ještě nikdy předtím. Maminka pak projevila přání, že by potřebovala trochu hlíny z jeho zahrady pro své balkónové truhlíky, ve kterých pěstovala pro děti rajčata a jahody. Dědeček začal ochotně plnit veliký pytel tou nejlepší zeminou z pod svých ovocných stromů. Adámkův tatínek mu pomáhal nabírat a Adámek se vesele přidal k nim s malým dětským rýčem. Maminka sledovala výjev, jaký nikdy předtím neviděla, totiž svého otce, partnera a syna pracující na společné věci. Navíc společně chystající půdu proto, aby ona mohla sadit a pěstovat… Rozplakala se štěstím.

„Zlobivý“ David

Osmiletého Davida přivedla babička s tím, že je v poslední době pořád smutný. Doma hodně zlobí, projevuje se agresivně a vznětlivě. Podle babičky to může souviset s přírůstkem dalších dvou mladších sourozenců do jeho rodiny. Na základě kineziologického testu jsme zjistili, že David má opravdu velkou potřebu zlobit maminku, vytvářet různé prekérní situace a přitahovat tím k sobě maminčinu pozornost. Uvnitř je ale přesvědčený, že je stále hodný, ale že maminka zlobí jeho, protože si ho už vůbec nevšímá. Jedinou příčinou jeho chmurných nálad a schválností se tedy zdála být absence pozornosti maminky. Jeho maminka jej však má nesmírně ráda a pozornost dělí mezi své děti spravedlivě. Podívali jsme se tedy na příčinu v souvislostech.

Na základě testování jsme se mohli vrátit v čase do doby těsně po jeho narození. Odhalili jsme, že tam chlapec zažil trauma, protože bezprostředně po porodu neměl žádný kontakt s maminkou. V procesu regrese popisoval, že by se moc chtěl přitulit k mamince, ale že ji nevidí, protože maminka tam vůbec není. Babička si ale nevzpomněla, že by dcera vyprávěla o nějakých nesrovnalostech, které by se udály bezprostředně po chlapcově porodu. David byl dostatečně otevřený a ochotný metodou progrese danou situaci přijmout a zharmonizovat. O pozornost maminky si najednou byl schopný říkat jinak než zlobením. Práce s ním byla radostí, dokázal najednou hotové divy. Pochopil, že ho maminka vnímá i po dobrém a že pro ni vždycky byl, je a bude milovaným dítětem, pro které by se rozdala. Odcházel opravdově šťastný a rozesmátý. Druhý den nám dala rodina zpětnou vazbu. Maminka chlapce potvrdila, že jí byl tehdy po porodu hned odebrán a umístěn do inkubátoru. Tam za ním navíc celé tři dny nesměla přijít, protože v nemocnici vypukla viróza a novorozenci byli v karanténě. Nyní, po odbloku chlapce také pochopila, co může sama udělat pro zlepšení  jejich vzájemného vztahu a proto, aby se David už nikdy necítil odstrčený.

 

Nezdary Beáty v podnikání

Pětatřicetiletá Beáta přišla na terapii s problémem, že se jí příliš nedaří v práci. Je soběstačná, samostatně podniká, ale při shánění a plnění svých zakázek naráží na neuvěřitelné množství překážek a konfliktů. Ačkoliv se snaží daleko nad rámec pracovní doby a mnohdy nad rámec vlastních sil a možností, výsledky její práce tomu ani zdaleka neodpovídají. Celý svůj dosavadní život vlastně byla schopná pojmenovat jako jeden velký boj, který jí ubíral síly víc a více.

Kineziologický test ukázal, že Beáta má hluboké přesvědčení o vlastní nepostradatelnosti. To způsobuje nejen touhu po dokonalosti v pracovní oblasti, ale také touhu po absolutní kontrole nad vším, co dělá, a také po kontrole nad všemi svými blízkými. Tento stav byl pro ni pochopitelně velmi svazující a vyčerpávající.

Metodou regrese jsme se mohli vrátit v čase do jejího raného dětství. Ve věku dvou let se na ní silně podepsala situace, kdy vyslechla, jak její matka někde stranou pláče. Matka vlivem svých vlastních životních nezdarů a proher měla v tu chvíli pocit, že už dál nezvládne život svobodné matky. Její energii Beáta vnímala tak intenzivně, že v tu chvíli se podvědomě rozhodla převzít veškeré její starosti a zodpovědnost za její život na sebe. V terapii pojmenovala situaci slovy: „Teď přišla moje chvíle, to vše zvládnu já, a budu tak moci dokázat, že jsem pro tebe jako dcera nepostradatelná“. Beáta si v terapii byla schopná uvědomit všechny souvislosti a dopady svého hlubokého přesvědčení. Poté byla schopná metodou progrese projevit matce důvěru, že matka svůj život sama zvládne, a že Beáta nepotřebuje na sebe přebírat nic z jejího životního údělu. Její nesmírně osvobozující afirmace, kterou si z odblokování odnášela, byla slova „Jsem postradatelná“. Její pracovní život se po tomto uvědomění pomalu začal odvíjet zcela jiným směrem.